Pavlovské vrchy (hovorově Pálava, něm. Pollauer Berge, všechny názvy odvozeny od obce Pavlov, něm. Pollau) jsou vápencovým pohořím, které se táhne na samém jihu Moravy od ohbí Dyje dvacet kilometrů na jih okolo Mikulova až ke státním hranicím s Rakouskem.
Přestože nedosahují velké absolutní výšky (Děvín 549 m n. m.), vystupují monumentálně nad okolní nížinu a tvoří přírodní dominantu jihu Moravy. Vápenec, ze kterého se hřeben skládá, vznikl v druhohorním moři a posléze byl vyzvednut do výše alpínským vrásněním. Díky zachovalosti původní krajiny a různě exponovaným stanovištím na vápencích se v oblasti vyskytuje množství velmi vzácných živočichů a rostlin, zejména sucho- a teplomilných. Proto jsou vrchy součástí CHKO Pálava, která je severozápadní částí Biosférické rezervace Dolní Morava UNESCO. Oblast je nepřetržitě obývána po desítky tisíc let, o čemž svědčí mnoho archeologických nálezů (lovci mamutů, hradiště, především v Dolních Věstonicích). Na území Pavlovských vrchů se nachází několik přírodních rezervací ochraňujících zdejší velmi cenné území. Na dvou výšinách se tyčí středověké hradní zříceniny (Děvičky a Sirotčí hrádek), na jižním úbočí se rozkládá malebné historické město Mikulov.
Sirotčí hrádek
(též Sirotčí hrad, Sirotčí hrady či Růžový hrad, německy Waisenstein nebo Rassenstein) je zřícenina gotického hradu, která se nachází nad vsí Klentnice v Pavlovských vrších. Počátky zdejšího hradu sahají do 13. století, kdy jej vystavěli Wehingenové, hrad poté patřil Lichtenštejnům a Ditrichštejnům, v 16. století zpustl. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR Hrad nechal vystavět v polovině 13. století švábský rod Wehingenů, respektive jejich odnož, kterou založil rytíř Siegfried Sirotek.[2] Po vymření rodu Wehingenů se hrad roku 1305 dostal do držení krále Václava III., který byl o rok později zavražděn. Poté se dostal do rukou Lichtenštejnů. V roce 1575 byl převeden do rukou Ditrichštejnů, přičemž tehdy už byl pravděpodobně zpustlý.[3] I když se urbář z roku 1560 o Sirotčím hradě nezmiňuje, v roce 1590 jej výslovně označuje jako pustý.
Dívčí hrádek
Děvičky (též Dívčí hrady nebo Maidenburg) jsou zřícenina gotického hradu tvořící dominantu severního okraje hřebene masívu Děvín, nejvyššího vrcholu Pavlovských vrchů na jižní Moravě. Nachází se na vápencové skále vypínající se do nadmořské výšky 428 m n. m. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.Hrad je poprvé zmiňován roku 1222 pod názvem Dewiczky jako pomezní zeměpanský hrad v královském držení. Dochovalo se i jméno jeho prvního purkrabího. Byl jím Štěpán z Medlova († 1235), zakladatel šlechtického rodu Pernštejnů a zároveň správce hradu Veveří. Po něm se stali purkrabími rakouský šlechtic Lipolt z Hardeggu a v roce 1244 Crha z Ceblovic. Během jejich správcování přišla do kraje skupina německých kolonistů. Podle zprávy z Pulkavovy kroniky byl Crha Rakušany zajat a přesto, že mu bylo vyloupnuto oko, hrad nepříteli nevydal. Zprvu byla stavba pravděpodobně dřevěná. Mezi roky 1247-1294 není o tomto zeměpanském hradě zmínky a zdá se, že mohl být zničen při nájezdech Kumánů v roce 1253. Hrad byl obnoven na konci 13. století za vlády krále Václava II. Roku 1334 udělil král Jan Lucemburský hrad lénem Lichtenštejnům. V tomto období zde došlo pravděpodobně k přestavbě a ke zbudování nevelkého předhradí. Při obléhání Vídně Turky v roce 1529 došlo k posílení opevnění. V roce 1572 koupil celé mikulovské panství Adam z Ditrichštejna. Jeho syn Zikmund jako své sídlo hrad přestavěl a upravil hlavně obytné prostory. Při přestavbě bylo použito i velké množství cihel. Vznikla tak nepravidelná obdélná stavba o délce asi 65 metrů, jejíž plášť měl na šířku až 2 m. Na blízké skalce byla přistavěna renesanční bašta. Za třicetileté války byl hrad obsazen švédskými vojsky, která táhla po vítězné bitvě u Jankova na Vídeň. Při odchodu švédské osádky byl vypleněn a zapálen. Ditrichštejnové se postarali o nejnutnější opravy a hrad byl až do požáru v roce 1744 používán jako strážní pevnůstka. Potom sloužil jako strážnice k hlášení požárů. K jeho konečnému opuštění došlo nejpozději na začátku 19. století. Poté postupně zchátral.
Archeopark Pavlovice
moderní expozicí zpřístupňující jednu z nejvýznamnějších pravěkých lokalit doby lovců mamutů na světě. Přibližuje návštěvníkovi sídelní areál vytvořený moderním Homo sapiens na svazích hřebene Pálavy v období před 30 000 lety, otevírá materiální i duchovní svět lidí, kteří jej po několik tisíc let obývali. V unikátní architektonické stavbě, vstupující pod zem na úroveň nálezových vrstev, jsou prezentovány kamenné a kostěné nástroje, které lidé kultury gravettienu používali v každodenním životě i při lovu, replika dolnověstonického hrobu tří mladých jedinců přibližuje pohřební ritus, o estetickém cítění vypovídají vystavené umělecké předměty, mezi nimiž jsou sošky venuší či plastiky zvířat. Prezentace nezapomíná ani na zajímavou historii těchto výzkumů, spojenou tradičně s nálezem Věstonické venuše, a vyzdvihuje nejcennější objevy. K nim patří soubor kosterních pozůstatků moderního člověka, nejstarší, jaký má dnes antropologie k dispozici, a také doklady technologií, které zde snad lidé použili vůbec poprvé – výroba keramiky, tkaní látek či broušení kamene. Unikátním prvkem instalace je skládka mamutích kostí, jež zůstala po svém odkrytí na původním místě; umožňuje také vytvořit si představu o práci archeologů pracujících v terénu. Atraktivní muzejní prezentace podpořená moderní audiovizuální technologií a unikátní stavba archeoparku, oceněná prestižní cenou Stavba roku 2016, nabízejí návštěvníkům ve všech směrech exkluzivní zážitek.